„Jó, ono se řekne hysterka,“ zamyslel se u třetího piva kamarád Karel a hned pokračoval: „Když to tak posuzuju, musím se v duchu své první manželce Sáře omluvit. Nazýval jsem ji hysterkou neoprávněně. Teprve potom, co jsem poznal Zdenu, jsem pochopil, že pravá hysterie může nabýt zcela jiných dimenzí,“ konstatoval suše Karel a zhluboka se napil.

„Neříkej mi, že je to tak strašný,“ kontroval jsem. Moje manželství totiž trvá krátce a zdá se mi, že je zatím šťastné a bez chyb.

„Ty víš starou belu," pokračoval Karel. "Jsou chvíle, kdy fakt nevím, jestli zabiju ji nebo sám sebe, abych už měl pokoj. Třeba včera. Už přes dvacet let chodím každý čtvrtek hrát volejbal s kamarády. Se Zdenou jsme se poznali před osmi lety a v téhle pravidelnosti jsem neustal. Tudíž se osm let každý čtvrtek odpoledne chystám na volejbal. Zdena se se železnou pravidelností ptá kam že to jdu. Po obdržení odpovědi následuje: ´Kam? Už zase?´ A to už mě po těch letech vytáčí.“

„Nesmíš si to asi tak brát, ona to tak nemyslí,“ pokusil jsem se o vysvětlení, věda, že Karel je povahy smířlivé, ale prchlivé.

„Víš, třeba mít tu povinnost odpovídat denně nejmíň dvacetkrát, že ji mám skutečně rád, to po mně nikdo nemůže chtít. Když náhodou neodpovím, okamžitě vystartuje s tím, že ji nemiluju a ona že se tady může strhat, aby všechno pro mě udělala a já že nedělám nic. Ona Zdenka má vůbec pocit, že je na světě jenom proto, aby všichni viděli, jak pracuje jen ona a celý ostatní svět se válí v blahobytu.“

„No neblázni,“ oponoval jsem, ale Karel se opět napil a pokračoval:

„Nojo. Ve stádiu, kdy mě peskuje za cokoliv – protože to je její silná stránka – už ve finále můžu za všechno. Kupříkladu minulou středu zavelela, že je potřeba vysát obývák. Nemám rád direktivy, tak jsem opáčil, že vysávat se má jednou týdně a  ať se nebojí, že v sobotu vyluxuju celý byt. Přišla sobota a já jsem si trošku přispal – koneckonců nebyl pracovní den. Vylezu z ložnice a po prvních pár vteřinách jsem nasál zlovolné ticho. Takové to ticho před bouří. Hned mi bylo jasné, že je něco na spadnutí. Koukám: Zdenka pláče na celé kolo! ´Co je?´ ptám se. ´Nic,´zněla odpověď. Ženská, když řekne, že se neděje nic, tak je to v pytli. To se skutečně něco děje. ´Tak co je,´ naléhal jsem a to jsem neměl dělat. ´Vyvařila se mi voda na čaj, protože já tu musím všechno dělat, ty nesáhneš na nic, slíbil jsi, že vysaješ, nesplnil jsi to, já jsem od pěti hodin vzhůru, musím čekat, až to uděláš, abych mohla vytřít podlahu a setřít prach, já do týhle domácnosti pořád jen cpu peníze, nikdo pro mě nic neudělá, ty se pořád flákáš a nehneš pro mě prstem, kdy jsi naposled něco udělal pro mě, já už vážně nemůžu takhle dál, chtěla jsem, abychom šli na procházku, venku je hnusně, to se ti hodí, protože se mnou nechceš nikam chodit, nevidíš, že jsem nešťastná, ty mě vůbec nemáš rád, funguju tady jenom jako služka, žádnýho pochopení a úcty se člověk nedočká...´

´Prosím tě přestaň, vždyť se jenom vyvařila voda,´ přerušil jsem ji, ale Zdena se rozkřičela ještě víc.

´Už mě nebaví jenom tady dřít, seber si věci a vypadni tam, kde tě přijmou otevřenou náručí, stejně na mě kašleš, určitě máš nějakou jinou, není možný, aby sis mě nevšímal tak dlouho, já taky potřebuju pohlazení, celý dny jen dřu a co z toho mám, jenom urážky, pořád na mě od rána řveš, neudělal jsi nic a já se od pěti hodin nezastavím...´ Namítl jsem, že nemusela vstávat v pět hodin a počkat, až budu luxovat, ale její reakce byla tatáž.

´Neřvi na mě, pořád na mě řveš, nic neuděláš, jenom se válíš, nepomůžeš a jednou, když tě požádám o vyluxování, tak ani to nejsi schopen splnit, už mě to nebaví...´a tak dál. Tak teď raď, ty chytrej.“

Zalapal jsem po dechu a nesměle namítl: „To bylo snad jen ve středu, ne...?“

„Co tě nemá,“ zachechtal se Karel, „tyhle situace jsou na denním pořádku, jen s malýma obměnama. V úterý večer přišla z práce pozdě, jelikož v účtárně, kde pracuje, připravovali závěrku. Já byl ještě taky v práci. Zdenka po příchodu domů zjistila, že došel chleba. V okamžiku, kdy jsem otevíral dveře, jsem zaslechl, že usedavě pláče. ´Co se stalo?´ ptám se. ´Neřvi na mě, pořád na mě řveš, nic neuděláš, jenom se válíš, nepomůžeš a jednou, když tě požádám o vyluxování, tak ani to nejsi schopen splnit, už mě to nebaví, ani chleba nejsi schopnej koupit, vypadni tam, kde se o tebe budou starat, já už na to nemám sílu, já do týhle domácnosti pořád jen cpu peníze, nikdo pro mě nic neudělá, ty se pořád flákáš a nehneš pro mě prstem, kdy jsi naposled něco udělal pro mě, já už vážně nemůžu takhle dál...´ Sebral jsem se a vydal se do nejbližšího supermarketu a chleba koupil. K nákupu jsem ještě přidal její oblíbenou čokoládu. Přišel jsem domů a povídám, že jsem ten chleba teda koupil. Výsledek byl ohromující: ´Neřvi na mě, pořád na mě řveš, nic neuděláš, jenom se válíš, nepomůžeš, vypadni tam, kde se o tebe budou starat, já už na to nemám sílu, já do týhle domácnosti pořád jen cpu peníze, nikdo pro mě nic neudělá, ty se pořád flákáš a nehneš pro mě prstem, kdy jsi naposled něco udělal pro mě, já už vážně nemůžu takhle dál...´

Tady vidíš, kamaráde, že hysterie nemá hranic,“ pravil Karel a dopil třetí pivo.

Ohromeně jsem zíral, neschopen slova. Sám nevím, jestli bych takové zacházení vydržel. Jenom mě ještě zajímalo:

„Prosím tě, tak proč se s takovou megerou nerozvedeš a neodejdeš? Odpověď mě zase uzemnila: „Víš, vole, když já ji mám ale fakt rád...“