Neděle v nejmenovaném obchodním domě, majícím ve znaku zelený stromek v zeleném kroužku probíhala jako každý nákupní den. Zákazníci se posouvali od regálu k regálu a jejich oči s dychtivostí sledovaly nekonečný zástup cedulek AKCE. Náhle je z letargie vyrušil pisklavý hlas:

„To neber, to máme doma!“

Pohlédli směrem, odkud hlas vycházel a spatřili asi čtyřicetiletou dámu, kterou bychom na eskalátoru asi nepředešli. Její pozadí připomínalo Rocky Mountain v dobách třetihor. Vedle ní se pohybovalo drobné, hubené a brýlaté individuum s červenou kšiltovkou, otočenou „nehtem“ dozadu. Matrona rázným způsobem, který zamezil prosbě, prohlásila:

Tohle máš doma!“ A sunula se dál a vybírala zboží z regálu. Dlužno podotknout, že její nákupní košík byl vrchovatě zaplněn položkami, které by bohatě zaplnily několik mrazicích boxů.

„Venoušku, máš doma, přece...“, zahučela na skromný dotaz červené kšiltovky. Ta odběhla k dalším regálům s vystaveným akčním zbožím.
A dáma s nákupním košíkem, který sotva ovládala, plula nákupním centrem a v pravidelných intervalech bylo mezi regály slyšet:

„Venoušku, přece víš, že to máš doma!“

„Venoušku, neber to, máme to doma!“

„Tohle ne, Venoušku, máme doma!“

„No tak, Václave, kolikrát ti mám říkat, abys to nebral, že máme doma...!“

Ostatní nakupující se bavili a nákupní doba rychle ubíhala. Venoušek s prosebnýma očima osciloval mezi zbožím a dámou a dostávalo se mu stále stejné odpovědi:

„Ne, to máš doma.“

U kasy se jeho červená kšiltovka pokorně držela nákupního košíku, paní zaplatila zlatou kreditkou a vezla si nákup i Venouška k autu. Společnými silami naložili nákup do auta, Venoušek nastartoval a odjeli. Venoušek byl manžel. Dlužno říci, že mu ostatní nakupující jeho domácí nadstandard, kdy má doma všechno, vůbec nezáviděli...