Jako každoročně před Vánoci se naše rodina vydala okusit západního světa a nadýchat se trochu vánoční atmosféry v cizích, avšak nám blízkých zemích. Předloni jsme navštívili poloviční Prahu, jinými slovy Vídeň. Loni se nám zachtělo souseda nejbližšího, vyrazili jsme tedy do Weidenu. Letos nás zlákaly vánoční trhy opět bavorské, a tak jsme oslovili cestovní kancelář, nabízející vánoční zájezd do Norimberku. Po zaplacení patřičného, ne však levného poplatku, jsme obdrželi cestovní voucher. Pro nás staromilce to řeknu jinak: Poslali nám poukázku s potvrzením, že jsme zájezd zaplatili. Na zmíněném dokladu byly i cestovní pokyny a orientační časy, abychom věděli, jak a kde nastoupit, jak a kde vystoupit, jak a kde se budeme pohybovat. Jelikož Norimberk je kousek za hranicemi a soukromým automobilem jsme na místě za slabé tři hodinky, první, co nám padlo do oka, byl údaj o plánovaném příjezdu: Příjezd okolo 11. hodiny. Asi překlep, ujišťovali jsme se. Cestovní kancelář nás svou precizností a vlastním rozvrhem ovšem brzy vyvedla z omylu.

Na sraz jsme se dostavili s čtvrthodinovým předstihem a v půl šesté jsme stepovali na zmrzlé Florenci. Pokyn zněl jasně: Sraz ve třičtvrtě na šest, v šest nula nula se nekompromisně odjíždí. Tuto informaci bohužel pravděpodobně nečetla nejen průvodkyně, ale pravděpodobně ani řidič, který beze spěchu, volným tempem, připarkoval v 5:53, vystoupil z autobusu, zamknul ho a odešel. Čekající zprvu začali reptat, ale jejich slova brzy zanikla v mrazivém ránu. V 5:55 se přiřítila jakási dáma a začala hlasitě vykřikovat, že musíme nastupovat podle toho, jak nás bude vyvolávat. Na upozornění, že autobus je zamčený, odpověděla, že jí je to jedno. Vykřikla asi dvě jména, načež se ze stínu vynořil řidič a se slovy: „Je tu šílená zima,“ autobus otevřel. Paní průvodkyně nám oznámila, že nás má rozhozené do sedadel, takže ať nás ani nenapadne se měnit. Což nikdo ani nechtěl. Pouze jedna paní protestovala, že chce spolu se třemi lidmi z rodiny sdílet čtyřsedadlo, jelikož si ho zaplatila. Průvodkyně klidně  odvětila, že si to rozhodila jinak a pokud se jí to nelíbí, nemusí jet nikam a čtyřčlennou rodinu posadila v rozmezí pěti sedadel od sebe. Načež ke zmíněné čtyřce posadila mladou dvojici. Po usazení všech účastníků zájezdu zmizela.

Čas ubíhal, na hodinách se objevil čas 6:13 a do autobusu nastoupila starší menší paní v červeném klobouku. Přehlédla sedící okem znalce a pravila, že je průvodkyně, popřála nám pěkný den a pěknou cestu. Mikrofonu se chopil i do této chvíle zamlklý řidič:

„Jmenuji se Josef Švadlenka a povezu vás na tu Matějskou pouť, ha-ha-ha-ha.“ A zasmál se tak, že se v nedalekém bufetu začali domnívat, že před jejich krámem kdosi vyklopil plnou Tatru dlažebních kostek.

Vyjeli jsme. Hodiny ukazovaly přesně 6:18, když jsme míjeli výjezdní bránu nádraží Praha - Florenc. Maně jsem si vzpomněl na slova písně Tak já pádím cestou necestou, v pět v Dejvicích, v Brně před šestou... Kéž by tomu tak bylo, řekl jsem si a snažil jsem se mít se na pozoru.

Na dálnici již cesta ubíhala dobře, byť moje zapnutá kontrolní navigace ukazovala rychlost autobusu necelých 83 km/h. Zdálo se mi to málo, ale vezl jsem se, a tak jsem byl zticha. Trochu mě ale zarazilo, když již v Berouně řidič sjel z dálnice na sjezdu do centra. Po pár metrech se ještě na sjezdu zastavil a s paní průvodkyní v červeném klobouku se jali štrachat v zavazadlovém prostoru. Štrachání trvalo tak sedm minut, načež se autobus bez jediného slova vysvětlení rozjel a hned protilehlým nájezdem se dostal zase na dálnici. Na hodinách byl údaj 7:03.

Přímá a klidná cesta bez zastávek, jak ji deklarovali ve voucheru, se ale cestovní kanceláři silně nezamlouvala a rozhodla se cestovní podmínky obohatit na úkor platících. Blížila se Plzeň a naši radost, že hranice jsou na dosah, zhatila odbočka na nákupní centrum, kam řidič zčerstva odbočil. Zajeli jsme k jakési zastávce a řidič a červený klobouk vystoupili. Jako mimochodem řidič otevřel všechny dveře, snad abychom, stejně jako on, pocítili plzeňský mrazivý ranní chlad. To se již začaly ozývat autobusem nesmělé hlasy, cože se to děje. Odpovědi se ale nedočkaly. Po patnácti minutách nabyly hlasy na síle a kolemjdavší řidič procedil skrz zuby:

„Čekáme na nějakýho pána!“ Hlasy to ale neuklidnilo, ba naopak.

„Švadlenka, to jsme si nedomluvili,“ bylo slyšet stále častěji, ale řidič i červený klobouk jakoby ohluchli. Vedli mezi sebou na chodníku čilý rozhovor a autobus, plný lidí, byl v jejich terciální zájmové sféře. Uplynulo třicet minut. Vyčerpané a nastydlé hlasy na chvíli oněměly. Toho oba protagonisté využili, hbitě mlčky naskočili do autobusu a nastala opět jízda po dálnici. Ovšem zase bez jediného slůvka vysvětlení, nedejbože omluvy. V rádiu hlásili 8:20.

Cesta ubíhala celkem spokojeně, mnozí se snažili usnout a nepříjemné ráno zaspat a probudit se do lepšího. Autobus svou rychlost 80 km/h pojal jako konstatntní a hranice se kvapem blížily. Paní průvodkyně v červeném klobouku se chopila mikrofonu a zajíkavým hlasem nám sdělila, že zastavíme na poslední čerpací stanici v republice. Protože však v Německu jsou toalety placeny, udělá nám pomyšlení a můžeme zde, na českých toaletách, pobýt třičtvrtě hodiny.

„Proč, proboha?“ ptali jsme se. Odpověď zůstala nevyřčena.

V 10:45 jsme se od českých toalet odlepili a pokračovali rychlostí retardovaného blesku směr Norimberk. Překročením hranic nabyla dáma v červeném klobouku na rozhodnosti a zcela naplno se projevila její nemoc z povolání učitelky prvního stupně.

„Jste všichni vyčůraní?“, optala se náhle.

„Jasně, babo,“ zněla odpověď nespokojených hlasů.

„Takže já vám teď povím něco, co vám mockrát neřekli“, pokračovala nekompromisně průvodkyně s červeným kloboukem a pustila se do vyprávění. Dlužno říci, že měla skutečně pravdu v tom, že informace, vysílané směrem k nám, jsme mnohokrát neslyšeli, hlavně ne veřejně a s takovým nasazením. Záhy jsme se dověděli, že Adolf Hitler, chudák, uměl hezky malovat, pak ho zavřeli a v base napsal Mein Kampf, načež Norimberk podlehl kobercovým náletům. Následně Karel IV s malým Vašíkem odjeli do Bavorska. Dějinné informace, skládané tak, jak jí sliny na jazyk přinesly, prokládala ryze českými, dávno zapomenutými výrazy, jako například: “...a pak se stal, jak se říká, letcem...“ Účastníci zájezdu se mnohdy po autobuse rozhlíželi, nejedná-li se omylem o náborovou akci Wehrmachtu. Vědomi si, že řečník má vyčerpat téma a ne posluchače, jsme si pozvolna všichni uvědomovali, že průvodkyně vyhrála.

Blížila se jedna hodina a autobus vjel slavnostně do Norimberku. Dáma s červeným kloboukem. pravila opět důrazně do mikrofonu:

„Teď vám ukážu místní Koloseum. Je tady spousta záchodů a všechny jsou volné.“

Vjeli jsme do jakéhosi areálu. Po levé straně Koloseum s množstvím toalet, po pravé straně člověk s reflexní vestou s nápisem Bewachter. Průvodkyně i řidič vyšli ven. Po krátké, vzrušené debatě, kdy jsme zaslechli slova jako „Scheiße“, „Besetzt“ a „Raus“ řidič i červený klobouk zčerstva naskočili do autobusu a zrychleným přesunem jsme z areálu vyjeli. Bez záchodků a opět beze slov. Autobus pak zaparkoval na blízkém náměstí a osazenstvo se vyvalilo ven. Průvodkyně v červeném klobouku zavelela:

„Tady bude sraz v pět hodin!“

Někteří, vybičovaní zkazkami o hrdinné německé armádě, toto sdělení neunesli a začali zvýšeným hlasem poukazovat na to, že už jsme ztratili dost času na cestě a ještě nás budou okrádat tím, že budeme muset přijít v pět hodin.

„Já přijdu v šest, já to mám zaplacený do šesti. Co je psáno, je dáno!“, rozzuřil se soused ze sedadla za námi.

„Přijďte si kdy chcete, odjíždíme ve čtvrt na šest“, zněla odpověď.

„Budu si stěžovat, ve voucheru mám napsáno, že odjezd je kolem šesté a ne po páté!“, snažil se  logicky oponovat soused, jež evidentně krotil své emoce a bylo vidno, že by červený klobouk nejraději nazval zcela jinak než průvodkyní. Ta ovšem nemínila ze své linie ustoupit a hlasem, jakoby vyprávěla nový příběh o tom, jak Adolf ku štěstí přišel, odvětila:

„Musíme mít rezervu, v Plzni jsme museli předat nějaké materiály a tady toho stihneme ažaž. Dělám to čtyřikrát v týdnu!“

„Ale já jsem si to zaplatil, tak na to mám nárok!“, již potichu špitl soused, ale jeho slova zanikla v rámusu startujícího autobusu. Řidič Josef Švadlenka přispěchal průvodkyni na pomoc slovy:

„Paní průvodkyně tohle všechno dělá navíc, ze svýho času!“ Co a z jakého osobního času ale nevysvětlil, sedl do autobusu a odjel.

„Kdo chce vidět památky, ten ať se mě drží. Stihneme všechno, mám tady takovou barevnou hůlku.“ S těmito slovy zdvihla složený deštník a zmizela v davu.

Pár snaživců se těžko snažilo udržet s ní krok. Její červený klobouk zmizel mezi návaly turistů asi po deseti vteřinách, nehledě na to, že její výška byla o dva lidi menší než průměrný člověk. Nebylo v našich silách byť ani jen trochu sledovat v davu její červený klobouk, natož deštník. Proud pražských turistů ztratil na několika místech kontinuitu. Hodiny na věži odbíjely půl druhé.

Prošli jsme se vánočním Norimberkem, nakoupili potraviny, jež v našich zeměpisných šířkách nevidno, ba i oběd s typickou bavorskou klobáskou jsme si dali. Historické památky jsme shlédli v klidu a množství, které jsme si naordinovali sami a beze spěchu. S vánoční melodií na rtech jsme se dostavili k nástupu. Přesně v 17:00.

Autobus, do kterého bychom plni průvodcovského drilu nastoupili, ale chyběl. Bylo zde asi pět autobusů jiných, vesměs z východních zemí, ale náš ne.

„Asi chyba v Matrixu,“ procedil skrz zuby již vypěnivší soused ze sedadla za námi. Vyslali jsme hlídku, aby zjistila, kde se autobus nachází. Po deseti minutách hlídka přinesla pozitivní zprávu: Autobus již vjíždí do ulice. Byli jsme tou zprávou tak ohromeni, že se nikdo již nezmohl ani na slovo. Z otevřených dveří na nás vypadla malá dáma s červeným kloboukem a pravila:

„Tak nastupovat, benevolentně jsem vám přidala čtvrthodinu!“

Bylo za pět minut šest. Autobus se rozjel směrem ku rodné Praze. Byli jsme plni dojmů a zážitků ze západního světa.

„Kdo se bude chtít vyčůrat, stavíme hned za hranicemi“, pravil červený klobouk a všichni mu věřili. Po překročení hranic někteří začali netrpělivě přešlapovat v chodbičce v naději, že se toaleta blíží. Křížové cesty však neměl být konec. Autobus minul první pumpu, minul i druhou a třetí. Před čtvrtou pumpou nabylo zlověstné mručení intenzity. Přešlapující vyslali posla, aby zjistil, v jakém stavu se řidič a průvodkyně nachází teď.

„Nechtěla jsem vás budit a navíc tamty toalety byly určitě zavřený“, odvětila průvodkyně z Wehrmachtu. „Stavíme na další“, upřesnila. Bohužel další čerpací stanici se Ředitelství silnic a dálnic rozhodlo vystavět poněkud dále. Navíc řidič v Norimberku usoudil, že je mu zima a výkonné autobusové topení šlo celou dosavadní cestu naplno a vytvářelo tak dojem sauny. Jeden z nebohých saunařů se z posledních sil vzchopil a doplazil se k řidiči a rozpraskanými rty jej prosil o ubrání tepla. Jeho odpověď všechny šokovala:

„Za chvíli budeme stavět!“ Zlomený a propocený saunař se odpotácel a zůstal ležet na půli cesty ke svému sedadlu v uličce. Jízda pak pokračovala ještě dalších 25 minut.

Po zastavení na pumpě, asi 5 km od Berouna, oznámila průvodkyně, že spěcháme a máme tím na toalety pouhých pět minut. Nikdo už se neodvážil protestovat a rozběhli jsme se vykonat malou potřebu po kraji, lhostejno, byl li to muž či žena.

Při příjezdu do Prahy popadla průvodkyně mikrofon a laskavě nám sdělila, že jsme byli velmi milé osazenstvo a že, pokud chceme, zastaví na Zličíně. Někteří zájezdníci, v touze vysvobodit se z krutého jha, v zoufalství na tuto nabídku přistoupili. Nevěda ovšem, že hra cestovní kanceláře graduje. Dveře se otevřely, červený klobouk popřál hezké svátky, dotyční účastníci vystoupili, dveře se zavřely a autobus odjel. Skrz špinavé zadní okno jsme ještě viděli, jak se ti nebožáci zoufale rozhlíží a hledají záchytný bod, neboť výsadek nastal mezi opuštěnými budovami, obklopenými polem. Zličín zářil na horizontu...

I další výstup byl nabídnut: I.P.Pavlova. Jelikož to tam celá rodina zná, rozhodli jsme se pro únik. Cestovní kancelář se ale nemínila jen tak vzdát a v okamžiku, kdy řidič přistál u chodníku a rodina se dala do pohybu směrem ven z autobusu, už se zase autobus rozjížděl a jen tatktak jsme stačili vyskočit a neupadnout. Pán, vystupující s námi dokonce musel hlasitě upozornit, že jedna jeho noha stále vězí uvnitř autobusu. Počkali jsme, až autobus odjede a červený klobouk paní průvodkyně definitivně zmizí za rohem a pak jsme teprve na zpocené tělo navlékli oblečení, které jsme ve spěchu vyházeli z autobusu ven, abychom nic nezapomněli. Cesta domů pak probíhala v mezích normálu.

Vrátili jsme se z výletu do vánočních ulic Norimberka s mnoha zážitky i zkušenostmi. A kamže pojedeme napřesrok? Přemýšlíme o Berlínu, jenže s jakou cestovkou?