Dovolená u dědy a babi na Slovensku probíhala velmi úspěšně a bez komplikací. Její závěr se blížil a zdálo se, že nic nemůže narušit klid, daný teplým, vlhkým počasím. Den před odjezdem jsem s dědou navštívil sklep, abychom vybrali několik zavařenin, určených k odvozu do Prahy.

Ve sklepě ležel na polici mimo jiné i igelitový sáček s prapodivným zařízením, sestávajícím ze dvou šroubových přírub a dvou ventilů, z nichž jeden měl závity i jehlu, ne nepodobnou té k propichování sifonových bombiček do sifonových lahví. Jak to viděl děda, okamžitě zavzpomínal, že je to vynález strýce a že prý si vzpomíná, že mu to předváděl, jak to funguje. Do jedné příruby našroubovat jednu láhev plnou vody, do druhé láhev druhou, bez vody. Jeden ventil utáhnout a na druhý nasadit sifonovou bombičku. Její obsah se vypustí do láhve plné vody a přes ventil přepustíme do láhve druhé již potřebné množství „sodawasser“. Zařízení to vcelku jednoduché a i po letech funkční a nutno jej uvést opět do provozu. Tolik dědův výklad.

Přípravná část experimentu sestávala z dlouhé diskuse, neboť děda odmítal přijmout názor, že láhve, použitelné v tomto procesu jsou láhve speciální, z tlustého, litého skla a navíc opředené kovovou síťkou. V láhvích se má nacházet taktéž umělohmotné „brčko“, kterým kysličník probublává vodu a činí ji tak sodovkou. Děda ale, byv přesvědčen o pravdivost svých slov, podpořených mlhavou vzpomínkou na strýce, nebral názory jiných v potaz.

„Na výrobu sodovky je možno použít i láhev plastovou, a to tu ze silnějšího plastu,“ pravil znalecky a začal systematicky po bytě vyhledávat dvoulitrovou láhev od Kofoly. S úspěchem a jiskrou v oku položil po hodině zmíněnou láhev na stůl. Zbytek rodiny však stále s nejistotou v hlase tvrdil, že láhev vhodná není a k experimentu se nestavil nikterak kladně. Děda, starý vojenský harcovník, snad v touze splnit si náhlý nápad stůj co stůj, přestal hlasy slabochů vnímat a začal pokus s novými ventily organizovat. Po chvíli padl jeho pohled na prázdnou láhev vodky, která se, jako náhodou, ukrývala mezi hrnci.

„Tak, a mám to!“, rozjasnil děda líc a láhev od vodky se ocitla ve dřezu. Děda ji začal vítězně vymývat. Došlo i na odstraňování viněty. Netrvalo dlouho a vedle plastové láhve od Kofoly přistála na stole i tato čerstvě vymytá láhev od vodky. Děda nasadil spiklenecký úsměv a naplnil láhev skoro celou vodou. Doposud se zdálo vše klidné a i já jsem neměl jakékoliv výčitky.

Ovšem mýlil jsem se. Dědova aktivita a viditelná touha provést celý experiment se sodovkou co nejdříve, mě natolik pohltila, že jsem i já, staré, více než padesátileté kopyto, podlehl touze experiment provést. Zatemněná mysl vykonala své a já jsem zašrouboval obě láhve do přírub, zatímco děda chtivýma rukama rozbaloval balíček s novými sifonovými bombičkami, které k tomuto účelu dopoledne osobně zakoupil. Došlo i na ně. Jedna z nich zmizela v šroubovacím uzávěru. Rodina se shromáždila okolo stolu v očekávání perlivého úspěchu a já, opojen dosavadním úspěchem a omámen klidem dosavadní situace, vložil jsem do příruby novou bombičku a jal se bombičkovou přírubu utahovat. Dlouho se nic nedělo. Dlouho.

Náhle se ozvala obrovská, ohlušující rána, silou a kadencí připomínající výbuch granátu ze vzdálenosti půl metru. Bohužel, vzdálenost byla ještě menší. Skleněná láhev nevydržela obrovský tlak, absorbovaný v bombičce a po celé kuchyni se rozstříkly tisíce silných střepů s gejzírem kysličníkové vody a jako šrapnely se v tisícinách sekundy zabodávaly do všeho, co jim stálo v cestě. Papundeklové dveře do koupelny, ležící na opačné straně kuchyně, sílu střepového krupobití nevydržely a pokryly se střepinovou vrstvou zabodnutých částí láhve. Ocelové zárubně dveří do pokoje vypadaly v okamžiku, jako by je někdo opískoval a připravil na lakování. Babi, stojící v dáli u sporáku, udeřilo letící utržené dno vodkové flašky do boku tak silně, že zavrávorala a upadla na sporák, bohudík už vychladlý. Děda v okamžiku z euforie experimentu vystřízlivěl a chtěl uprchnout, leč jeho zrychlení zdaleka nedosahovalo rychlosti plachtících částí roztržené láhve. Jeho čelo se pokrylo střepinovým útokem a děda v mžiku vypadal, jako by si nasadil trnovou korunu. Zpod střepů začaly prýštit pramínky krve. Volné stěny kuchyně náhle vypadaly jako po použití kropenatého válečku. Při pohledu na kuchyňské okno, které vedlo na balkón, jsem nabyl dojmu, že jsem se ocitl uprostřed vendety Cosa nostry. Letící střepiny prolétly sklem takovou rychlostí, že  to vypadalo jako průstřel a v okenní tabuli zůstaly jen kruhové otvory jako po projektilu. Lednice, stojící asi 2 metry stranou, také vypadala, že ji někdo otvíral krumpáčem. Všechno jsem to stihnul postřehnout, všechno...

Bohužel jsem nestihnul kontrolovat sám sebe. Teprve po zjištění povýbuchové situace jsem se začal starat o sebe. Pohlédl jsem na končetiny. Vskutku to nebyl hezký pohled. Obnažená část mého těla byla poseta desítkami drobných sečných ran, ze kterých se valila krev. Obličej nevyjímaje, i když dlužno říci, že v tomto případě můj anděl strážný začal právě přechod od prevence k ochranné činnosti. Z pravé ruky, z té, která šroubovala bombičku do láhve, však silným proudem tekla krev z několika ran, které se těžko daly nazvat povrchovým zraněním. Při detailnějším zkoumání jsem zjistil, že důvod pozvolného vytékání krve jsou tři hrubé střepy, zabodnuté nejméně na palec hluboko do předloktí. V nastalém šoku jsem střepy bleskově vytáhnul, v domnění, že krvácení ustane. Utrpení zřejmě neměl být konec, neboť krev, dosud ucpávaná sklem, dostala zelenou a hrnula se ven ještě větší silou. Jelikož jsem doposud nepociťoval známky či náběh na mdloby, pohotově jsem rány ucpal prsty, věda, že tím zamezím krevní ztrátě. To už ale manželka, které jako zázrakem nebyl zkřiven vlas, byť byla druhá nejblíže výbuchu, přispěchala s náručí obvazů a se slovy, že to je na šití, vytvořila celkem zdařile a kvapem tlakový obvaz a vysvobodila mé prsty z otevřených ran. Babi, s modřinou na boku, mezitím zalarmovala souseda, takže odvoz byl již v této části zachraňování zajištěn. Zbrocený krví, omotaný ručníky, obvazy a kapesníky, jsem nastoupil do připraveného vozidla. Řidič mumlal cosi o znečištění vozu a chtěl pode mne zprvu nacpat igelitovou fólii, ale důrazně jsem mu to vymluvil.

Další pokračování a dohra celého sodovkového experimentu již pozbývá na zajímavosti, jen snad podotknutí lékaře na příjmu, že amatérští pyrotechnici mají ošetření za plnou cenu. Byv ujištěn, že se jedná o úraz, zasedl k šicímu stroji a splnil svou Hippokratovu přísahu a vrátil mě, pomocí několika metrů nití, do světa celistvých. Ještě se pak zasmál a se slovy, že takhle zafačovaný vypadám jako zachráněný sebevrah, zmizel ve své kanceláři. Na chodbě příjmové chirurgické ambulance si mě začalo zvědavě prohlížet asi dvacet dalších čekajících pacientů a náhle nechtěl nikdo jít jako další.

Skleněné střepy jsme nacházeli po bytě ještě dalších 48 hodin, a to nejen v místnosti, kde láhev explodovala. Skleněné puzzle plnilo svůj účel.

I když je člověk jak chce starý, vždy podlehne nějakému nepřístojnému nápadu. V jakémkoli věku. Ale ty následky...