Psát o vychovanosti a zodpovědnosti mládeže a studentstva v dnešní době, kdy jakékoliv hodnoty mravní spolu s elementární slušností odsunul chaotický a zamerikanizovaný hon za hmotnými statky, se zdá nadmíru zbytečné. Ne však zcela. Položme si otázku, kde se bere v mladých lidech ta arogance, nezájem a absolutní absence slušnosti a pokory. První, co nás jistě napadne, je, že základ tkví v rodině, v rodinné výchově. Tam skutečně můžeme začít, protože většina -náctiletých má rodiče, kteří mají sami se svým chováním potíže. Oni sami jsou už těmi nevyspělými jedinci, kteří se na prahu sametové revoluce ocitli ve věku svých dětí dnes a nástup nové, nekritické a vpravdě nekompromisní doby je zcela pohltil a semlel, přičemž  s novou dobou jejich rodiče rezignovali. Následujících dvacet pseudodemokratických let je utvrdilo, že kdo si jde bezohledně za svým cílem, kdo lže a bezcitně poukazuje jen na svá práva, jen ten je mužem či ženou vpravdě moderním a dotáhne to daleko. Jak tedy tito rodiče mohou vychovávat své děti k pokoře, ohleduplnosti a morálce? Odpovím si sám: těžko. Každý mladý člověk, který si ještě nedokáže uvědomovat důsledky svého jednání a počínání, se učí názorům na svět a etablování do společnosti od svých nejbližších. Tedy od rodiny. Rodiče dnešních -náctiletých, lépe řečeno teenagerů (wow, abychom byli světoví) se učili také od svých rodičů. Ti je seznamovali s morálkou svou a svých rodičů, ale nová doba (kdy "host vyhání vrchního...") přesvědčila tyto mladé o nutnosti zapomenout na zaběhlé zvyky a slušnost, neboť to bylo "za komunistů" a odteď to bude jinak, nově. A jejich tehdejší pohled na nově vznikající morálku je základem pro výchovu jejich dětí. Výsledek? Tak se stává, že dnešní studenti (pokud se jim tak dá říkat) při vstupu do třídy nejen že nepozdraví, neodloží standardní pokrývku hlavy, tj. kšiltovku s krempou na stranu, vystaví na lavici nejméně dva litry energetického nápoje a při dosedu do lavice položí nohy na stůl. Přístup, vysledovaný z béčkových amerických filmů. Hrubá slova, násilí i latentní formy jednání, hraničící vesměs s trestním zákoníkem, jsou na denním pořádku. Odmítají jakoukoliv autoritu zvenčí, vše, co je jim přikázáno, označují za šikanu. Jediné, co tyto studenty zajímá, jsou jejich práva. Kdy už mohou jít na přestávku, povinnost školy dodržovat pitný režim ale především kolik hodin musí strávit v lavicích, aby na ně nedopadl trest vyloučení za absenci. Učitel v dnešní době je vlastně bachař v káznici, nemající ovšem jediného práva korigovat zpupné pubescentní výlevy svých svěřenců. Běda, když profesor zvedne hlas, popřípadě udělí trest. To se pak z rodičů, kteří po celou dosavadní školní docházku neprojevili o své dítko sebemenší zájem, stanou bojovníci za práva studentů. Dokáží učitelskému sboru, nemajícímu žádné obranné možnosti, připravit horké chvíle, zakončené mnohdy soudním stáním. Učitel nemá šanci, protože on je v pozici zaměstnance, který školnímu ústavu finance ubírá, kdežto přítomnost studenta témuž ústavu peníze přináší. V jistém smyslu mě napadá: nebyla povinná vojenská služba náhodou k něčemu? Nenaučili se tam vzpomínaní rebelové základním přístupům k životu ve společnosti, pořádku a kázně? Nezjišťovali náhodou, že vždy existuje autorita, které se někdy musíme podřídit? Samozřejmě, že dva roky vojenské služby jsou přehlídkou ztraceného času a nesmyslné buzerace. Ale půl až třičtvrtě roku by dnešní mládež (koneckonců obě pohlaví) potřebovala jako sůl. S tím ovšem nesouhlasí naprostá většina rodičů právě těchto dětí. Z důvodů popsaných výše, protože oni sami již nebyli vedeni ke kázni systematicky. Nicméně povinnosti dnešní studenty zajímají až v sekundární, mnohdy v terciální sféře. Že statut studenta je utvořen od termínu studovat, a to řádně, to si neuvědomuje ani jeden. Většina jich do školy dochází pouze z toho důvodu, že je tam rodiče umístili, aby měli jejich děti vzdělání.  Odbornost či obor není relevantní, hlavně že jsem do školy přijat. S učebním plánem a s výsledky studia si dnešní pseudostudenti také hlavu lámat nemusí. Vše je založeno na financích, takže každý ředitel školy takového studenta - lempla nejenže nevyhodí, dokonce mu povolí opakovat ročník, jenom aby dotace na žáka od magistrátu dostal. Mluvím teď o státních školách. Soukromé školy si nechají zaplatit a žák, byť zjevně zaostalý, maturitu či státní zkoušku udělá, i když ani nechápe, co tento certifikát znamená a k čemu je dobrý. Když už situace nedejbože dojde tak daleko, že se  vedení školy rozhodne ukončit se studentem poměr a vyhodí ho, dotyčný se v žádném případě nestrachuje o svou budoucnost. Na druhém konci ulice je totiž další škola, byť odborným zaměřením diametrálně odlišná, která ve svém finančním zájmu studenta přijme, neboť dotace na žáka jsou příjemná měsíční apanáž (navíc vyplácená v předstihu za půlrok). Tak se stalo, že školy, které bývaly označovány za prestižní a měly velký věhlas na poli vzdělávacím, spadly dnes do stoky těch škol, které berou všechny, bez ohledu na hodnocení, a to dokonce bez přijímacích pohovorů. Student tedy, aniž by o daném oboru něco věděl, stráví v nové škole další půlrok či rok. Za tu dobu za něj stát platí nemalé zdravotní a sociální pojištění. Nenechme se mýlit oznámením, že finance vyplácí stát. Platíme to samosebou my všichni, kteří aktivně pracujeme. Studentský život je tedy bezstarostný a jako studenti můžeme každý půlrok studovat jinou školu, protože demokracie nám to umožňuje. Po několika letech se může stát, že profesorům dojde trpělivost a žáka, který ve čtyřletém oboru studuje už sedmý rok, nechají dojít až k státní zkoušce a tu mu takzvaně "dají", aby se ho už konečně zbavili. V zápětí jsou v šoku přihláškou téhož studenta na vysokou školu, přičemž se koloběh studia opakuje. Rodiče jsou unešeni certifikátem státní zkoušky a potomek začne studovat management, protože všechny děti sousedů a příbuzných již managery jsou či tento obor také studují. Lhostejno ovšem, jaký obor, lhostejno s jakými výsledky. Všichni chtějí velet a řídit. A kdo bude pracovat? Jak ovšem vypadá obzor vědění takového čerstvého absolventa? Popravdě: bojím se návštěvy lékaře...